Tvorba Petra Bařinky prezentuje prvky hry, dětské hry inscenované dospělým člověkem s jeho zkušenostmi, s jeho traumaty a jeho fantasmaty ve škále od pudu slasti k pudu smrti (éros a thanatos). Výrazové prostředky pohádky zde slouží jiným cílům, než tvorbě pro děti. Nejsou to příběhy, jež zamlčují sexualitu a smrtelnost. Právě naopak! Vizuální naivita nechává rozehrát právě ta témata, která jsou ve vyprávění pro děti tabuizována. Je to odvrácená strana pohádky – místy inverzní, místy dokonce perverzní. Už v rané tvorbě autor například proměňuje ideální barevné prosluněné světy oněch amerických mravoučných pohádek pro nejmenší typu Teletubies v dějiště psychických traumat a ukazuje, jak se se splněná přání mohou dramaticky změnit v noční můru (Mr. Citro, 2004). Nebo naopak, jak se noční divoký sen může završit happy endem (Bonne voyage, 2005). Prostřednictvím naivního výrazu Petr Bařinka zesiluje děsivé momenty, směřuje diváky přímo do středu temného lesa nebo doprostřed vytěsněných (sexuálních) obsesí městského života (Strašáci, 2007), přivádí nás do nitra gigantické lebky na konec světa (Welcome to Endland 2010), na podivnou planetu (Planet Magnet 2012), rozehrává témata apokalypsy (Modus Operandi 2012), do opuštěného světa socialistické modernity, který je již jen místem paměti obývaným přízračnými bytostmi (Night Visitors 2013; Dark Memory 2014).

Přítomná expozice nazvaná MASTER BLASTER nás (skrze odkaz na videohru z roku 1988) neomylně zavádí do imaginace odvozené od herních světů. V rodokmenu autorovi nezaměnitelné vizuality lze vystopovat estetiku retro-her, estetiku herních automatů. Snadno získáte pocit, že jste se ocitli uvnitř obrovského blikajícího flipru plného gravitačních jam, kosmických raket xenonů a obřích lebečních kostí, ve světě arkádových her typu Space Invaders nebo v dalších raných videohrách využívajících schématických vektorových zobrazení. Vše vyrůstá z této divoké estetiky populární kultury, avšak stává se „velkou hrou“ a přerůstá v princip či symbol světa.

Art as a meta-game

Autor vytváří vizuální soustrojí mezi hrou, uměním a reálným životem. Lze si tedy klást otázku po vztahu mezi lidským životem a uměním jako takovým. Pro někoho je umění cestou k nazření podstat (metafyzika), pro jiné je způsobem, jak dávat na odiv svrchovanost lidí s láskou k umění. Avšak zde je umění něčím jiným, je herním zrcadlem zkušenosti, je něčím co doprovází život jako jistý meta-komentář. V tomto pojetí se umění potkává s herním zdvojením reality. Zavádí nás do světa, ve kterém je možné úplně vše, protože je vše jen jako, vše je jen obraz. Dýmka z obrazu není dýmkou, ale obrazem dýmky. Je to tedy svobodný prostor hry, je to meta-hra (nikoli meta-fyzika), prostor, v němž bez zábran může dojít k návratu vytěsněného. Hra je v díle Petra Bařinky ústředním principem. Nejen, že autor pracuje formou hry, ale hra samotnou substancí jeho vizuálního projevu.

Life as a meta fight

Autor imaginativně rozvíjí herní světy do různých situací odrážející mnohdy krutou zkušenost. Pokud ale spolu s ním pochopíme celý život jako hru, pak dokážeme lépe snášet surovost života. Vše je jenom jako. Ve hře je tak jednoduché jít a střílet do davu. Run and gun! Ale pozor nelze to naopak. Hrůza musí zůstat iluzivní.

Není radno zacházet se životem, jako by to byla hra. Tam, kde přichází moment fyzické smrti, tam končí hra a začíná reálno. GAME OVER! Bez odvolání, bez restartu. No reload! Není možné hrát znova. Představa reinkarnace nemůže sloužit jako alibi. O to ale nejde. To co se zde nastoluje je téma ambivalence hry a skutečnosti. Skutečnost není nikdy úplně skutečná a hra není nikdy úplně hra. Skutečnost je hra, drží pohromadě jen díky iluzím. Jsme uploadováni a vržení do bitevního pole. Co zbývá? Drop dead! – Or become a MASTER BLASTER.

kurátor výstavy: Michal Tošner

více o Petru Bařinkovi >